autorka: Tereza Musilová

Škola nedávno začala, září bylo v plném proudu a někde se mezi námi vylíhla optimistická myšlenka, že pokud do konce roku někam se třídou vyrazit, pak jedině do matičky Prahy. Jako ideální čas se pak jednoznačně jevila doba těsně před Vánoci, kdy vysoká návštěvnost města zaručuje i nejvíce nezapomenutelných zážitků. A tak se také stalo. 17. prosince jsme se sešli na oblíbeném tišnovském nádraží a přes Brno se řítili směr Praha. Už samotná tříhodinová cesta vlakem byla zkušenost k nezaplacení, ale protože jsme již ostřílení cestovatelé, nezalekli jsme se ani místenek, ani vlakových záchodků. Všichni se nejvíc těšili na ubytování a už se přímo viděli, jak dovádí s kamarády
na palandách, cpou se čipsy a paří …no, co já vím…snad „Bravko“ nebo „Minecraft“ či co. Leč ouha, před dosažením kýženého povalování bylo třeba zdolat náročný a vyloženě „otravně-poučný“ program, který nás měl vést přes několikeré stanice metra na Pražský hrad a z něj do
Národního muzea.

Musím celou naši skupinu bez výjimky pochválit – ač vesměs venkované, zorientovali jsme se bleskurychle a nedali se zaskočit ani délkou strmých eskalátorů, ani spletitostí tunelů. Po krátké jízdě pražskou šalinou jsme suverénně stanuli před branami Pražského hradu. Vše šlo hladce…nebylo třeba prodírat se davy lidí, bez potíží a dokonce s malým předstihem jsme doputovali až před Chrám svatého Víta a stačilo jen vyzvednout si lístky na objednaný program – hru pro školní děti s průvodcem. Na místě se ukázalo, že o hře nikdo nic neví, o nás taky ne a pokud si chceme lístek někde vyzvednout, tak jedině v infocentru. Při pohledu na dveře infocentra nás lehce zamrazilo, protože štrůdl turistů, kteří neprodyšně ucpávali jeho vchod, se vinul asi 50 metrů. I když jsme se tam nakonec nedůstojně procpali a vyplakali si svůj lístek, programu jsme se stejně nedočkali. Nicméně nás s lístkem pustili do prostor Starého paláce, kde jsme se unášení cizojazyčným proudem vnořili, aby nás to „vyplivlo“ na konci Zlaté uličky pod Daliborkou. Tedy, byl to fičák, jen co je pravda. Ale vlastně jsme v letu viděli všechno, co nám místní pamětihodnosti mohly nabídnout.
Děti pomalu opouštěl elán, ale když se ocitli před muzeem, jejich skeptický výraz se rychle měnil v úžas. A že bylo mnoho co obdivovat – zvlášť, když vás hned v prvním sále uvítá kostra opravdické velryby! Jen ta aplikace…ta zase nějak nefungovala. Ale co, i tak to bylo báječné. Zvířata, historie, minerály, bufet, suvenýry…až nám šla hlava kolem. A co dál? Večeře v oblíbeném fastfoodu, osobní volno na pokojích a večerka, kterou občas narušilo jen úporné courání na záchod.

Ani druhý den jsme neměli v úmyslu zahálet – čekal na nás slavný Karlův most a Staroměstský orloj. Přílišné nadopování cukrem a tukem z předešlého včera jsme vyřešili pěší túrou podél Vltavy až k mostu. Cestu nám zpříjemňovali labutě, kachny a dokonce i nutrie. I když turistická situace blíže centru města houstla a houstla, neohroženě jsme postupovali dál. Most byl překrásný. Celý jsme ho prošli tam i zpět, obhlédli sochy, tretky, portrétisty a těšili se, zda ho překoná neméně slavný orloj. Nu…pěkný byl. Ale většina výletníků se opět potýkala s hladem a bolavými nožkami a nesla již spíše s nevolí, že jsme čekali na celou hodinu, až se na orloji vystřídají všechny figury a my ho tak uvidíme „v akci“. Dočkali se. Orloj dozvonil (pomineme nevkusné otázky typu „To bylo jako všechno?!“) a hurá zpátky na nádraží – občerstvit se, počkat už bez capkání na vlak. A domů! Plni nových zážitků, které nám nikdo nevezme.